Tak jsem přišel ráno do
kanceláře.
Už skrz dveře jsem slyšel
nadávající úpé-esku.
A jak jsem otevřel dveře, tak
nadávání zesílilo.
Pištěla překotně a vůbec mě
nechtěla pustit ke slovu.
Ale až po té,
co jsem opět zapnul náš starý
známý proudový chránič v rozvaděči,
se františkova úpé-eska
uklidnila a začala si tiše hladově vrnět:
„Prý …
proč ji to děláme?
Že musí zase celý víkend
pištět.“
Tak jsem jí musel slíbit,
že se její páníček františek
docela určitě zeptá.
A že jí to dneska vysvětlí …
… kdo za to může a co se to
stále děje.
Žádné komentáře:
Okomentovat