IT a sex

Lidské tělo je velmi křehký mechanismus.

Stačí málo, někdy i malý drobný podmět (v přirovnání takříkajíc stisknutí tlačítka) a spustí se v těle různé dlouhodobé procesy aniž to člověk zjistí.

A i když nemá člověk na první pohled vážnější zdravotní problémy, dokáže s tímto velmi dlouho žít (a může si třeba i myslet, že to je jen přirozený proces stárnutí).

Může to být nedostatečná (nebo naopak nadbytečná) činnnost hormonů, která se může projevit např. "Ále já dneska na Tebe nemám chuť" (... říká stále dokola kluk holce v posteli).

Také to může být častá žíznivost (tak se třeba projevují počátku diabetu) nebo bolest někde něčeho (různé formy nádorů).

A jak IT technologie pomáhají v diagnostice ?

Pojďme s rozebrat všechny druhy vyšetření:
RTG = Roentgenové vyšeření

RTG záření je elektromagnetické vlnění o velmi krátké vlnové délce. Toto záření se vytváří ve speciální lampě tzv. rentgence. Ta je součástí rentgenového přístroje. Záření proniká živou hmotou. Při průchodu pacientem se zeslabuje úměrně tloušťce a hustotě prozařované hmoty. Prošlé záření je možné zachytit a zviditelnit. Výsledkem je RTG obraz. Rentgenové záření je záření ionizující. Při dlouhodobému působení poškozuje tkáně. Při běžném vyšetření však k významné zátěži pacienta nedochází.

CT = výpočetní tomografie

CT je přístroj který pomocí rentgenového záření umožňuje vyšetřit prakticky jakoukoli část těla. Získaná data po průchodu rentgenového záření vyšetřovanou oblastí jsou poté zpracována vysoce výkonnými počítači a výsledkem jsou pak jednotlivé řezy (obrázky) vyšetřované oblasti.

Na klasickém RTG snímku se všechny orgány ve vyšetřené části těla promítají přes sebe (sumují se tedy dohromady) a je velmi obtížné je od sebe odlišit a odečíst jejich patologické postižení. CT umožňuje zobrazit tělo ve vrstvách – tedy jednotlivé jeho orgány jako „na řezu“, čili bez sumace - tedy překrývání se s jinými částmi těla.

MR (MRI) = Magnetická rezonanceje zobrazovací technika používaná především ve zdravotnictví k zobrazení vnitřních orgánů lidského těla. S pomocí MRI je možné získat řezy určité oblasti těla, ty dále zpracovávat a spojovat až třeba k výslednému 3D obrazu požadovaného orgánu. Magnetická rezonance využívá velké magnetické pole a elektromagnetické vlnění s vysokou frekvencí. Nenese tedy žádná rizika způsobená zářením. Podstatou barevného odlišení jednotlivých tkání je jejich rozdílné chování při stejném vnějším působení.

Výhodou MRI vůči ostatním zobrazovacím metodám v diagnostické radiologii je větší přesnost při zobrazení většiny orgánů, jež je důsledkem rozdílné intenzity signálu u odlišných měkkých tkání. Navíc toto zobrazení probíhá bez možného škodlivého ionizujícího záření. Některé orgány jako nervy či mozková tkáň bylo možné neinvazivně zobrazovat až právě pomocí MRI. Díky rozsahu nastavení vyšetření je možné dosáhnout rozlišení, které dalece přesahuje možnosti rentgenu či CT. Dalšího zlepšení může být ještě dosaženo podáním kontrastní látky, která pomůže odhalit přítomnost zánětů nebo nádorových tkání.

Nový vývoj umožnil zkrátit časový interval získání jednoho snímku na několik milisekund. To umožnilo tzv. MRI-Fluoroskopii, při které jsou pohybující se orgány zobrazovány v reálném čase, což nachází široké uplatnění v intervenční radiologii.

Hlavní nevýhodou této metody jsou vysoké pořizovací i provozní náklady, stejně jako vyšší časové nároky oproti jiným vyšetření.

Pro pacienty jsou hlavním nebezpečím vedlejší účinky při přítomnosti kovových materiálů v těle, které se mohou zahřát a způsobovat nebezpečí. U nových materiálů by neměl být ale žádný problém. Větší nebezpečí hrozí u pacientů s kardiostimulátory a jinými elektrickými přístroji, u kterých je ve

většině případů nemožné vyšetření provést.

Ve srovnání s CT se artefakty vyskytují častěji a snižují kvalitu výsledného obrazu. Nedají se s tím vyšetřovat pohybující se části těla (typicky střevní kličky). Zatímco například CT vyšetření lze u moderních přístrojů vytvořit velmi rychle a tím vliv tohoto pohybu eliminovat, u magnetické rezonance to není možné.

Perimetr 

Pomocí perimetru se vyšetřuje pacientovo zorné pole. Toto vyšetření má důležitou úlohu při diagnostice mnoha očních i neurologických onemocněních.

Princip tohoto vyšetření je jednoduchý – pacient se posadí a pohledem fixuje předem daný bod před sebou, v prostoru před ním poté lékař či přístroj vytváří zrakové podněty a pacient lékaři sděluje, když tyto podněty zaznamená.

Používá se počítačový perimetr, který má opěrku pro pacientovu hlavu, pacientovi se při vyšetření zakryje jedno oko a druhým okem pak hledí na určený bod před sebou, v prostoru před ním se na obrazovce přístroje objevují světelné záblesky a pacient mačká tlačítko, když je zaznamená.

Obdobně se pak postupuje pro druhé oko. Počítač poté vytiskne graf se zorným polem vyšetřené osoby.

PET - pozitronové emisní tomografieje speciální vyšetřovací metoda, která využívá radioaktivitu vyzařovanou některými prvky pro prostorové zobrazování struktur v lidském těle. Pacientovi je před vyšetřením podána látka slabě vyzařující radioaktivitu. Rozložení této radioaktivity v těle se pak snímá. Ve většině případů se používá radioaktivně značená glukóza, cukr který buňky celého těla používají jako zdroj energie. Místa v lidském těle, které spotřebovávají hodně glukózy, do sebe nachytají hodně této značené glukózy a budou uvolňovat nejvíce radioaktivity. Takovými místy v těle mohou být nádory nebo epileptická ložiska. Nejčastější použití PET je právě pro zjištění nádorů v mozku i jinde v těle, rozšíření jejich metastáz a sledování efektu jejich léčby. Epileptické ložisko, ve kterém vzniká a ze kterého se rozšiřuje epileptický záchvat do okolního mozku, uvolňuje mezi záchvaty méně radioaktivity než okolní části mozku, v době záchvatu naopak více. Části mozku, které nefungují, do sebe nachytají méně značené glukózy a budou uvolňovat méně radioaktivity než okolní mozková tkáň. Tak je tomu například u Alzheimerovy nemoci. Pomocí PET je tedy možné diagnostikovat i Alzheimerovu nemoc.

Radioaktivní látka je nejčastěji vpravována do žíly na ruce. Snímkování pak někdy následuje okamžitě, ale většinou za hodinu po injekci. Pacient při snímkování leží na lehátku, které s ním pomalu projíždí prstencem, který detekuje radioaktivitu. Snímkování trvá od několika minut až po hodinu a půl a během něho je třeba, aby se pacient co nejméně pohyboval, aby nedošlo ke zkreslení obrazu. Snímkovaná část těla je umístěna v krátkém prstenci, který nebrání vyšetření ani pacientům se strachem z uzavřených prostor. Po vyšetření stále uniká z těla pacienta radioaktivita, vyzařování zmizí nejdéle do druhého dne. Je dobré více pít, protože radioaktivní látky se vylučují močí. Také je vhodné pro jistotu do druhého dne udržovat větší vzdálenost od těhotných žen a dětí. Na samotného pacienta nemá aplikovaná látka žádný vliv, může pracovat nebo řídit automobil.

SPECT - jednofotonové emisní výpočetní tomografie

je to metody obdobné PET s poněkud odlišným principem snímání, ale s obdobným výsledným prostorovým zobrazením struktur v lidském těle. Na rozdíl od PET má SPECT menší prostorové rozlišení, pouze něco přes 1 cm. Na druhou stranu je její výstavba i provoz mnohem levnější než PET a proto je mnohem rozšířenější, v České republice je přes padesát pracovišť. Používá se podobně jako PET, při diagnostice některých demencí, jako je Alzheimerova nebo Parkinsonova demence, které se vyznačují menším průtokem krve postiženými částmi mozku, a také při zjištění místa epileptického ložiska v mozku. Také se využívá při zjištění nádorů v mozku i mimo něj.

EEG - elektroencefalografie

je metoda umožňující nahrávat elektrickou aktivitu mozku přes lebku za plného vědomí pacienta.

Lidský mozek obsahuje asi 100 biliónů nervových buněk, které si spolu vyměňují informace pomocí elektrických signálů. Tyto elektrické signály, které společně vyrábějí tisíce nervových buněk, sleduje EEG jako miniaturní změny elektrického napětí na povrchu lebky. Podobně jako střídavé napětí v elektrické síti se mění rychlostí 50 vln za vteřinu, napětí měřené pomocí EEG se mění rychlostí 1 až 100 vln za sekundu. Rychlost tohoto vlnění se mění s činností mozku, v hlubokém spánku například převládá vlnění o rychlosti asi 1 až 4 vlny za sekundu, zatímco při bdění a otevřených očích převládá rychlost vlnění asi 12 až 30 vln za sekundu.

V lékařské praxi se EEG nejčastěji používá pro diagnostiku epilepsie. Umožňuje epileptické záchvaty rozlišit od jiných nemocí jako jsou poruchy pohybu, některých typů migrény nebo záchvatů s jinou než epileptickou příčinou. Vyšetření je důležitým podkladem pro výběr léčby a předpovědi dalšího vývoje nemoci. Během 20 až 30 minutového sezení je na hlavu člověka připevněno nejčastěji 19 elektrod, které jsou většinou umístěné na zvláštní čepici, kterou si člověk nasadí na hlavu. Elektrody taky mohou být připevněny na hlavu jednotlivě. Pro zvýšení elektrického signálu na elektrodách se používá speciální gel, který se aplikuje do vlasů pod elektrody. Během nahrávání většinou pacient leží na lůžku a co nejméně se hýbe. V záznamu pořízeného během sezení se hledá elektrické aktivita typická pro epilepsii. Proto se někdy používají aktivační techniky, které povzbuzují tuto epileptickou aktivitu, například světelná stimulace, řízené dýchání nebo spánková deprivace.

Angiografie

Angiografie je vyšetření, které umožňuje zobrazit lidské tepny, rozvádějící v těle okysličenou krev. Používá se pro zobrazení jejich změn, jako jsou rozšíření a zúžení, diagnostice onemocnění tepen a jejich léčbě. Tepny se zobrazují pomocí rentgenu z několika pohledů. Nelze je ale zobrazit na prostém snímku a k jejich zviditelnění je nutno použít kontrastní látku. Ta se vstřikuje cévkou zavedenou nejčastěji do tepny v třísle. Angiografické vyšetření lékař předepisuje také v případě, kdy potřebuje zjistit, jaké cévní zásobení má nádor určený k operaci. Diagnostické použití klasické angiografie v dnešní době ustupuje do pozadí díky modernějším, přesnějším a pro pacienta méně zatěžujícím vyšetřením výpočetní tomografií (tzv. CT-angiografie). Tato metoda má i tu výhodu, že není nutné vstřikovat kontrastní látku do tepny, stačí jí vstříknout do žíly. Klasická angiografie je ale dosud nepřekonaná vyšetřovací a současně léčebná metoda při onemocnění tepen. Pomocí angiografie je totiž možné operovat cévy zevnitř, zatímco ostatní metody, jako je výpočetní tomografie, jsou pouze zobrazovací.

Sonografie

Ultrazvukové vyšetření (sonografie) hlavy umožňuje vyšetření proudění krve v mozkových tepnách pomocí zvuku o velmi vysoké frekvenci (ultrazvuku), který není pro lidské ucho slyšitelný. Jednoduše a rychle dokáže zjistit snížení průtoku většími tepnami v těle, které může způsobovat závratě, bolesti hlavy, poruchy vyjadřování nebo vědomí. Sonografie se provádí často po mozkové mrtvici a v některých případech může pomoci i při léčbě. Vyšetření se provádí s pomocí ultrazvukové sondy, která vytváří ultrazvuk. Ten prochází tělem a odráží se o hranice mezi různými částmi a částečkami těla. Tento odraz se mění v cévách podle průtoku krve. Ultrazvuková sonda přijímá odražené vlny a průtok krve se přímo zobrazuje na obrazovce, místa různého proudění krve se například zobrazují různou barvou.

Vyšetření se provádí ambulantně a není třeba žádná příprava. Pacient se položí na lůžko a lékař pohybuje ultrazvukovou sondou po krku nebo po některých místech hlavy, takzvaných ultrazvukových oknech, kde ultrazvuk dobře proniká do hlavy. Pro lepší vedení ultrazvuku je třeba na sondu nanést speciální gel. U některých pacientů je potřeba injekce kontrastní látky, která umožní lepší zobrazení průtoku krve v hlavě. Při vyšetření můžete cítit lechtání nebo tlak, ale ne bolest. Lékař vás může požádat o zadržení dechu nebo změnu polohy. Celé vyšetření může trvat 20 až 40 minut. V některých případech, například během několika hodin po uzavření tepny, je možné pomocí ultrazvuku pacienta také léčit. Provádí se to rozbíjením akutního uzávěru tepny (například díky krevní sraženině) mechanicky pomocí silných ultrazvukových vln. Tato metoda umožňuje rychlé obnovení průtoku krve tepnou a alespoň částečné odvrácení důsledků mozkové mrtvice.